Můj příběh

Lucie

Jmenuji se Lucie a jsem sommelierka začátečnice, podnikatelka, kamarádka, matka, prostě praštěná holka z Vysočiny, která již v dětství nechala duši i srdce na jižní Moravě a která se dala na cestu za poznáním vína. Jsem velmi upřímný člověk, který je tvrdý k sobě a tak mám velká očekávání od sebe i svého okolí. Vždy jsme byla rebel tělem i duší a jít proti proudu mi nebylo a není cizí. Jako střelec neumím jít s davem a stále si hledám nové nepoznané zážitky, které uspokojí moji cestovatelskou a volnomyšlenkářskou duši. Po všem, co jsem prožila v minulé pětiletce, se snažím své sny naplnit.




Něco o Lucii

Hned po vysoké škole podnikatelské a předchozí střední škole cestovního ruchu jsem začala podnikat. Díky mému otci jsem měla cestu jasnou, vždy chtěl mít penzion a díky mne si mohl tento sen splnit. Začátky nebyly jednoduché, ale do práce jsem se vrhla po hlavě a věnovala se jí na 100 %. Po třech letech podnikání jsem se rozhodovala jak skloubit rodinu s prací. Zůstat pouze na mateřské dovolené pro mne byla noční můra, proto pracovat a mít děti bylo jasným vyústěním. Ne vždy to bylo lehké. Když se ohlídnu zpět, říkám si, že jsem byla opravdu blázen.

Holčičku mi díky mé zdánlivé nepostradatelnosti vychovala má maminka a jsem jí za to moc vděčná. Druhé dítě přišlo za 4 roky a chlapečka jsem si již užila. Naučila jsem se alespoň trochu věci delegovat a najmula pomocnou sílu. Roky plynuly, děti byly dospělejší, samostatnější a já po 12 letech celkem úspěšného podnikání zažívala osobní krizi. Ve svých 36 letech to na mne dolehlo a říkala jsem si, že tuhle práci přeci nemůžu dělat celý život. Připoutána k jednomu místu, pracovní doba od-do, stále stejné prostředí, pro mne neakceptovatelné.

Zachvátila mne panika, propadala jsem se do depresí, chtěla jsem penzion pronajmout, prodat, nechat se zaměstnat u korporátu, pracovat pro svého manžela v rodinné firmě. No dělala jsem naprosté nesmysly , byla jsem úzkostlivá, přecitlivělá, nepřejícná a dávala to sežrat lidem ve svém okolí. Už vím, co udělá z člověka nespokojenost z vlastního života. Prosím, nikdy to nedopusťte.

 
Rok 2017, rok plný změn

Z mé letargie mne vyvedla má dobrá duše - jogínka a kamarádka Hanka, která mi poslala pozvánku na jogínský retreat do Indie. Dovedete si představit, co to se mnou udělalo. Střelci jsou vzrušeni z jakékoliv cesty, natož do Asie. Asii miluji asi tak jako Španělsko nebo Moravu. Kdo na to věří, musela jsem tam žít. Prvotní opojení vystřídal rozum a obavy z toho, kdo mne zastoupí v penzionu, doma, kdo pohlídá děti... Ale říkala jsem si, že když to neudělám teď, tak už nikdy.

Lucie

Přes velký nesouhlas mého manžela a s podporou kamarádů jsem do Indie odletěla. Po 12 letech jsem měla možnost myslet jen sama na sebe, na svá přání, potřeby, sny. Přečíst si všechny filosofické knížky od Osha a Zdeňky Jordánové , jíst veganskou stravu - tu miluji, mluvit anglicky, poznávat nové lidi a třídit si myšlenky. A ten bonus - praktikování jógy v mecce jógy, to bylo prostě boží. Rodina mi chyběla, ale nebýt ve spojení bylo tak osvobozující. A hlavně, někdo se staral o mne. By the way Indie je magická země s neskutečně pozitivní energií. Všechny ty pachy, vůně, odlišná mentalita, to bylo pro mne jako balzám na duši.

Už v Indii jsem přemýšlela nad alternativami mé další cesty. V hlavě toho bylo spousta. Od nastartování mé jogínské kariéry po myšlenku prodeje vína. S návratem domů do reality byla realizace hodně těžká . Díky odmítavému postoji mého manžela k józe jsem se dostala až k vínu. Řekla jsem si, vše zlé je k něčemu dobré a bez jeho nesouhlasu bych své téma nikdy nenašla.

 
Takže víno
Lucie

Víno mne provází od malička. Jen jsem na to v průběhu života a okolností zapomněla. Neříkám, že jsem ho nepila, piji ho celý svůj život, ale s myšlenkou se s ním zabývat více do hloubky a dokonce se o něm učit a dál vědomosti předávat, na to jsem přišla až po návratu z mé cesty. Začala jsem si víc přát a vyslovovat svá přání nahlas. Pak se dějí zázraky.

"Správnou cestu poznáš až poté, co na ní potkáváš ty správné lidi".

Na jižní Moravu jezdím odmala díky své babičce a dědovi, které náhoda svedla dohromady s velmi významnou vinařskou rodinou. Díky těmto skutečnostem jsem se s vínem setkávala od útlého věku, měla jsem možnost pracovat ve vinohradu, být při sklizni, při kvašení, výrobě, lahvování i ručním etiketování. V 6 letech mé prstíky poprvé ochutnaly moštík zvaný burčák a s rostoucím věkem jsem díky našim pravidelným návštěvám absolvovala nespočet vinařských akcí, koštů i mnou oblíbených folklórních slavností a hodů. Na Moravě mám mnoho přátel, přátel, miluji místní folklor i cimbálovou muziku. Když ji slyším, derou se mi slzy do očí a mám husí kůži. Kdo není stejně naladěn, nepochopí.

Valtice

Ve víně jsem do této doby neměla žádné teoretické znalosti. Měla jsem pouze jak se říká mnoho let napito:) Proto, abych mohla dále něco předávat, musela jsem se začít vzdělávat. Když jsem se rozhodovala mezi sommeliérským kurzem v Praze nebo ve Vatlicích, rozhodly Valtice. Dva týdny nových informací ve mne probudily ještě větší zvědavost a po úspěšném absolvování jsem se zapsala na mezinárodní kurz Wine and Spirit Education trust, který jsem tento rok v březnu úspěšně absolvovala a odnesla si první level certifikátu domů. Ihned po úspěšném absolvování jsem se přihlásila na level 2 a i ten se mi v červnu podařilo zdolat a v březnu příštího roku jedu dál ne level 3. Pro nezasvěcené, nevyšší hodnocení je Master of Wine, ale to je ještě dlouhá cesta. No , čeká mne toho ještě hodně, ale zásadní věc z toho všeho je, že mne to baví!!! A to je pro mne v současné chvíli to nejpodstatnější. Moje hlava postrádala další sebevzdělávání a toto mne naplňuje.

A co dál
Lucie

Myšlenka prodeje vína mne napadla hned po kurzu ve Valticích. Žiji v krajském městě Jihlavě. Abych Vám o našem městě něco řekla. Tváří se jako velkoměsto, ale úroveň služeb je tu tristní. V 50 tisícovém městě najdete všeho všudy 1 restauraci, o které můžete říci, že z ní máte gastro-zážitek, 1 kavárnu, která nabízí kvalitní kávu a 1 diskotéku, která není ani dobrá, ale je tu. To je vše. Město žije z jedné akce v létě - hudební festival a druhé akce v zimě-dokumentární festival. Restaurace musí zavírat v 22.00, aby nerušily noční klid. Po 24. hodině se nemáte možnost pobavit nikde. To samé s vínem. Najdeme tu jediný vinný bar, jedinou dobrou vinotéku, lidé dávají přednost vínu v PET lahvích bez známého původu před kvalitním přívlastkovým vínem. Znalosti a povědomí o víně nulové.

Od teorie k praxi

Začala jsem intenzivně jezdit po vinařských akcích . Ne, že bych je nenavštěvovala již v minulosti, ale brala jsem to spíš jen jako zábavu, ne potenciální možnost obživy. Vinařů je na Moravě spousty , konkurence je obrovská, ale kvalita nabízených vín kolísá. Řekla jsem si, že si budu dělat takový můj osobní průzkum a vyselektuji si ty vinaře, kteří mi chutnali , myslím si o nich, že nabízí kvalitní víno a ty pak oslovit k prodeji. Rozhodla jsem se koncentrovat na méně známé vinaře, butiková vinařství, vinaře, kteří jsou něčím ojedinělí, výjimeční. Cílem bylo mít alespoň dva zástupce z každé vinařské podoblasti.

Velkým tématem bylo , kde budu tuto činnost vykonávat. Postavit budovu na zelené louce se mi zdálo jako velký risk hned od začátku. Penzion je můj, nemám žádné závazky k bance, prostor je vkusně zařízený , umístěný přímo v centru, teď i po úplné rekonstrukci. Řekla jsem si, že obě činnosti propojím a jednu aktivitu budu mít na obživu a druhou na zábavu.

Vždy mne lákaly degustační bedýnky, boxíky nebo jak se všemu takovému "nadává". Jejich kvalita ALE dle různých prodejců kolísá. Ne vždy se totiž do balíčků dává to nejkvalitnější, co moravští vinaři nabízí. Tyto balíčky jsou většinou spojeny s formou nějakého placeného měsíčního členství. Jakýkoliv závazek v podobě nutnosti odběru každý měsíc se mi příčí. Přece víno je radost, zábava a potěšení, ne nutnost si jej koupit povinně každý měsíc.

Vína jsem se rozhodla prodávat systémem ucelených výběrů dle odrůdy, cukernatosti, řad, barvy, podoblastí, aby měl zákazník možnost vyzkoušet co největší výběr dle jeho preferencí. Cílem ale není vyzkoušet stovky vinařů. Balíčkem zákazník vyzkouší větší výběr, aby si určil směr, kterým chce víno nakupovat. Balíčky jsem schopna nakombinovat také dle přání zákazníka samotného a nemusí si hned odnést 6 kusů, když odejde jen s jednou lahví vína a bude spokojen , večer si lahvinku otevře a vzpomene si na mne, že jsme dobře vybrali, bude to pro mne ta největší kompenzace a radost.

Nad čím jsem přemýšlela nejvíce byla krabička, balení, obal. Myšlenka byla zase taková. Chcete víno darovat, nikdy nedarujete k nějakému výročí pouze 1 lahev. A co , když ty lahve budou skvělé a ještě k tomu krásně zabalené, abyste už nemuseli balení řešit. Chodit do květinky nebo doma se zabývat balením. To je ztráta času a problém navíc. Při dnešní uspěchané době je nutné mít vše při ruce. Cílem bylo vymyslet obal na všechny typy lahví. Nikdy by mne nenapadlo, že u tohoto tzv „zakufruji“ nejdéle. Prostě já musím mít vždy něco extra. Na začátku mne totiž nenapadlo, že každý vinař dnes lahvuje do jiných typů lahví a já si vybrala zrovna takové vinaře, kteří prodávají své skvosty ne ve standardu. Obal jsme musely s jednou firmou vymyslet speciálně na tento účel a povedlo se.

Co říci závěrem
Lucie

Miluji Pálavu, vše okolo vína, vinné akce, moravský folklór, setkání s vinaři, gastrozážitky, cestování a poznávání nových věcí obecně.

Cílem tohoto webu a mé práce je rozšířit povědomí o víně, přimět zákazníka, aby se před koupí vína zamyslel co od vína očekává , pro koho víno kupuje a dal přednost kvalitě nad kvantitou.

Chci své zákazníky přesvědčit, že na nejen na Moravě se produkují vína vynikající kvality a poukázat na tvrdou práci a péči, kterou vinaři věnují našemu vínu.