Kde to všechno začalo aneb Valtice

Pokud se rozhodnete, že se začnete vzdělávat ve víně, moc možností neexistuje. Začít studovat znovu vysokou školu by bylo příliš komplikované, tak jsem zvolila cestu nejmenšího odporu - cestou sommeliérského kurzu. Když jsem vybírala, kde bych sommeliérský kurz dělala, moc možností nebylo. Pouze dvě. Buďto Valtice u Kopečka nebo Praha u Dvořáka. Praha pro mne nebyla synonymem pro víno, proto volba padla na Valtice. Po krátkém rozhodování jsem poslala přihlášku a bookla si ubytování. Penzion Prinz, hned naproti vinařské akademii, je sázka na jistotu. Krásné vkusné pokoje, skvělá domácí snídaně, kryté parkování a přístup majitelek byl prostě top.

 

První týden kurzu začal v říjnu.  Vracela jsem se do školních lavic po 12 letech a nebylo mi úplně hej.  Po příchodu do akademie jsem si sedla vedle krátkovlasé holčiny, která mi byla na první pohled sympatická. Znáte to, rozhlédnete se po třídě a první dojem rozhoduje . A s touto paní to byla „láska na první pohled“. Dokonce jsme studovaly stejnou vysokou školu a od této chvíle jsme se bez sebe nehnuly.

 

Kurz byl rozdělen do různých témat . Každý den se lektor měnil a odpolední výuky byly doplňovány různými exkurzemi ve vinařství spojené s degustacemi. Soustředit se 8 hodin v kuse  po tolika letech byl docela oříšek. Co se týče mých spolubojovníků, sešlo se nás dohromady 26 osob z různých oborů gastronomie, hotelnictví, vinařství , ale i jen nadšenců vína. Učily nás mužské vinařské osobnosti v oboru. Po týdnu zde jsem usoudila, že je to mužský svět a ženy tu nejsou příliš vítány. Došlo mi to po nespočtu sexistických poznámkách na ženách z úst místních vyučujících. Ale ne všichni byli stejní, to přiznávám. Mladí vinaři  pan Stávek, který letos vyhrál vinařství roku, nebo pan Kamil Prokeš byly opakem. Po týdnu, kdy jsme ani jeden den neusínala střízlivá, jsem si uvědomila, že pokud chci zkoušku udělat, budu muset máknout. Množství učiva bylo jako předmět na vysoké škole za celý semestr. A to nás čekal ještě další týden.

 

Měsíc utekl jako voda a já se opět chystala do Valtic, v pátek mne čekala zkouška. Když jsem přišla mezi mé spolužáky, atmosféra byla hustější. Přece jen v pátek nás čekala zkouška a kurz nestál málo peněz. Vyhodit je jen tak do popelnice nechtěl nikdo. Tak , jak předchozí týden jsme pravidelně po vyučování chodili na skleničku, tento týden po vyučování každý utíkal do svého ubytování a učil se do noci.

 

Zkouška se skládala z teoretické a praktické části . Musím uznat, že ač jsem se učila, zkouška nebyla vůbec jednoduchá. Odevzdávala jsem téměř na čas a neměla vůbec dobrý pocit. Po půlhodině jsme se vrátili k praktické části. Na každého z nás čekal na svém stolečku vzorek vína, který jsme měli  popsat, sommeliersky ohodnotit zákazníkovi, navrhnout skleničku, poznat odrůdu, spárovat pokrm a zkusit rozpoznat ročník. Uff, dostala jsem barvířku. Takže velké štěstí.  Čekání , co následovalo potom bych nepřála ani mému nepříteli. Naši zkoušející ještě udělali takovou kulišárnu, že desky, které byly předávány na radnici od samotného starosty Valtic , dostali všichni zúčastnění, ale ne všichni ten diplom nakonec v deskách měli. To byly nervy.  A výsledek – byl tam.

 

Abych to shrnula, byly to velké nervy, hodně potu, ale stálo to za to. Když po něčem opravdu toužíte a věnujete tomu úsilí, musí se výsledky ukázat.